reklama

Bajkalské etudy

Nejdříve bych vám měl autora většiny  těchto řádků a hlavně fotografií z minulého století, Sašu, Alexandra Alexandroviče Košeleva  představit. Věk, v době kdy vznikly, něco přes třicet‚ sportovní postava‚ větrem ošlehaná tvář je zarámovaná neposlušným‚ trochu narezavělým plnovousem a stejnými neposlušnými vlasy. Výjimečně ho uvidíte ve společenském obleku - na vědeckých konferencích‚ sympoziích, zdálky však okamžitě vnímáte naprostou rozpornost této kombinace. K té tváři patří tajgou protřelá větrovka, na rameni obrovský fotoaparát; každou chvíli a za všech světelných podmínek ho někam namíří‚ aby zvěčnil prchavé okamžiky svého bohatého života. Inženýr‚ kandidát věd a věčný tulák. V každé volné chvíli neúnavně vláčí svůj batoh a nevynechá jednu příležitost‚ aby se připojil k nějaká zajímavé expedici. Kam ? Především k Bajkalu‚ do sibiřské tajgy.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (8)

Seznámili jsme se díky spolupráci našich ústavů‚ Sibiřského energetického ústavu Akademie věd SSSR a Komise pro energetiku naší ČSAV.  Snad více než odborné zájmy nás sblížila společná láska k tomu jedinečnému daru přírody‚ k Bajkalskému jezeru.

Společná láska ... ? Ta moje je tak trochu platonická. Od Bajkalu mne dělí 7000 km, byl jsem na jeho březích čtyři - pětkrát‚ strávil noc na břehu u jeho křišťálově čistých vod‚ pil jsem ji plnými doušky, tu nejčistší pitnou vodu světa‚ toulal se mezi limbami, a břízami okolní tajgy‚ trhal upolíny z obrovských koberců‚ které na podzim rozkvetly do krásy‚ ale co to všechno je na ten nekonečný prostor.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Saša bydlel v Irkutsku‚ 70 km od výtoku Angary. Jezero a vše co k němu náleží‚ ho natrvalo upoutalo. O své zážitky se rád podělí a tak díky dopisům‚ které jsme si koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století vyměnili a jedinečným obrázkům, kterými své dopisy doprovodil, jsem poznával Bajkal dál a dál.

 Drobná tajemství Bajkalu

Před léty jsem pracoval v menší klimatologické expedici v okolí Bajkalu na ostrovech Uškani – píše Saša. Život v takové expedici‚ nebýt divukrásné přírody‚ lovu‚ rybaření‚ fotografování, turistiky‚ horolezectví by byl až jednotvárný : odečety teploty, tlaku, vlhkosti, srážek, směru a síly větru patřilo i určování přímé viditelnosti významných orientačních bodů, mezi nimi zálivu Choboj na ostrově Olchon, štítu hory Pžimen ... V ten krásný sluncem prozářený den byla viditelnost jedinečná, krásně se dal pozorovat severozápadní břeh jezera vzdáleného desítky km. Byl jsem uchvácen barevnou nádherou vod jezera‚ oblohy‚ klidnou hrou drobounkých vln příboje, když jsem náhle strnul. Celý svět kolem mne se náhle zakymácel‚ orientační body se daly do pohybu. Pohnul se štít hory, pohnuly zálivy‚ vystoupily nad obzor‚ tiše pluly nad horizontem až kamsi k severozápadním břehům jezera. Fata morgana! To sluncem prohřáté vrstvy jedinečně čistého vzduchu spolu s nehybným zrcadlem jezera způsobily ten neobvyklý optický jev.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Fata morgánu nad Bajkalem už pozorovalo více lidí. Doktor geologických věd Lamakin popsal podobné zážitky ve své monografii o Bajkalu. Při jednom ze svých pozorování nad jezerem uzřel jedoucí vlak. Zdálo se‚ že se pohybuje sotva kilometr od pozorovatele‚ za okny vagónů rozeznával s lidí. Ve skutečnosti se vlak pohyboval po padesát kil metrů vzdáleném břehu jezera.

Bajkal je ovšem náladový stařec!

Dobře vím‚ Sašo ‚ při jednom z našich výletů do Listvjanky jsme vystoupili na vrcholek nad Limnologickým ústavem Akademie‚ abychom se z výše těch 130 — 150 metrů pokochali pohledem na jezero‚ na Angarská vrata, na legendární šamanský kámen. Sluncem prozářená krajina nás laskala barvitou‚ malebnou krásou podzimu. Teplé zářijové počasí se doslovně během minuty otočilo. Strhl se prudký vítr‚ obloha se pokryla těžkými mraky a na kraj se spustily přívaly sněhu. Větvičky sibiřského rododendronu, bogulniku‚ které jsme si chtěli odvézt na památku jsme vyhrabovali zpod deseticentimetrové vrstvy sněhu.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Méně příjemná jsou taková překvapení na hladině jezera. Jak víte‚ lodě plující po Bajkalu musí mít mořskou výbavu ‚ ale na motorové čluny a na veslice se tato povinnost nevztahuje.

Minulé léto jsme se ve dvojici vydali na „bajdarce“ (veslici) na malou túru: od zálivu Orgokon na Širildy . Jezero nás uvítalo krásným slunečním dnem‚ jen kdesi v dálce se nad hladinu snášela vrstva mlhy. Vydali jsme se na jezero. Najednou se mlha dala do pohybu a obrovskou rychlostí přibližovala. Jezero bylo jinak klidné a tak po krátké poradě - vrátit se‚ nebo pokračovat - jsme se rozhodli neměnit kurs. Rychle jsem zorientoval mapu‚ nastavil azimut a v tom nás už příval mlhy pohltil.  

SkryťVypnúť reklamu
reklama
Obrázok blogu

 „Bajdarka“ na jezeru

Naše další pouť byla dobrodružnější‚ než se na první ohled zdálo. Oči upřeně na kompas‚ vesla tiše zabírala‚ ale v husté mlze se pocit pohybu ztrácel. Kyvadlo hodin jakoby se neustále zpomalovalo‚ minuty plynuly stále pomaleji. Uplynula hodina‚ dvě‚ mlha neustupovala a cíl nikde. 

A naše pocity? Dojem pohybu zcela zmizel‚ každou chvíli jsme se namočením ruky přesvědčovali‚ jestli se veslice opravdu pohybuje. Zdálo se‚ že stojíme uprostřed neproniknutelná stěny‚ přes kterou pronikalo trochu světla‚ avšak žádný zvuk‚ žádný pohled na sebenepatrnější orientační bod. Napětí rostlo. Je naše orientace správná? A co azimut? Bajkal je jezero záhad! Nepůsobí v našem okolí nějaká nezpozorovaná magnetická anomálie?

Pocit‚ že jsme se uprostřed nekonečné plochy jezera ztratili neustále sílil‚ v mysli se  vybavovaly zprávy o lodích‚ které celé dny bloudili v nekonečné mlze, o lodích‚ které se už nikdy nevrátily. Vzdali jsme se, Bajkal nám přemohl. Po změně kursu směrem k nejbližší bodu na břehu‚ po dalších nekonečných desítkách minut jsme se vrátili k místům nedaleko našeho startu.

O sportovním duchu Irkuťanů jsem už mnoho slyšel i předtím, Sašo‚ ale teprve při prvním výšlapu do kousku opravdové tajgy jsem si uvědomil zvláštnosti vaší turistiky. Turistiky krajem bez cest‚ bez turistických stezek‚ značek‚ bez lidí‚ chat‚ boud‚ restaurací, panenskou přírodou s třicetikilovou krosnou‚ která musí obsahovat vše‚ co člověk pro mnohadenní pobyt v divoké přírodě bude potřebovat . Turistiky drobných i větších objevů.

Malé akustické divy Bajkalu

O Turalech a jejich tónech jsme se dočetli ve Volkovově knize Toulky po Bajkalu  a samozřejmě jsme si vytvořili příležitost‚ přesvědčit se o nic na vlastní oči, totiž‚ přesněji řečeno, na vlastní uši.

V jazyku domorodců „turali“ znamená muzikální‚ hudební. A na Turalech prý zpívají písky, ano‚ rozumíte dobře, písky. Jsou prý i jinde ve světě‚ písky‚ které zpívají v noci‚ jiné‚ které se projeví během bílého dne‚ některé v klidném tichém počasí‚ jiné za bouří.

Zpěv turalských písků prý upoutal už praobyvatele kraje a vyvolal četné legendy a pověsti o zlém duchovi‚ který láká náhodného tuláka, o zvonech starobylých měst zasypaných před věky‚ o orgiích džinů které se tu po nocích scházejí…

Jak se na Turaly dostat ? Nejdříve lodí  která týden co týden putuje od jihu k severu a zpět ‚ potom na bajdarkách,  vlastními silami až na místo.

Písky jsou dobře viditelné už dálky‚ do zlata vybarvený velkolepý přírodní amfiteátr na popředí temně zelené tajgy se spouští až k modré laguně jezera. Tu a tam je zdoben stromy zvláštních tvarů, které tvaruje nemilosrdný vítr. Písek nezpíval‚ choval se pokojně a dobromyslně. I bez zpěvu byl jedinečný‚ čistý‚ jemný, jen ho nasypat do písečných hodin. Prohřátý sluncem laskavě přijímal vodou ochlazená těla.

Navečer se společnost usadila kolem táboráku‚ zazněly kytary, tlumené hlasy pozpěvova1y písně o Bajkalu. Nedalo mi‚ odpoutal jsem se a šel do tichých končin‚ kde už hlas lidí zanikl. Konečně! Z neznáma zazněl nepoznaný vzrušující tón. Jasný‚ čistý‚ rozvlněný zvuk středního zabarvení. Radostí jsem zakřičel, celá společnost přiběhla a ... nic. Písek mlčel a mlčel. Den‚ dva, týden…

Obrázok blogu

 Stromy formované větrem na břehu jezera

Výlet na Turaly jsem jednou zopakoval.  Naslouchali jsme pískům ve dne‚ v noci‚ za jasného počasí i lehké letní bouře. Marně. Jen dva z naší výpravy‚ jako kdysi já, zaslechli chvíli ten vzrušující tón. Zněl doopravdy‚ nebo jen naše vroucí přání se stalo skutkem?

Písky snad umlkly po výstavbě Irkutské vodní elektrárny. Její přehrada zvýšila hladinu celého obrovského jezera o celý metr a většinu někdejšího zlatého amfiteátru smáčejí vody Bajkalu.

Akustický nedostatek turalských písků nám zčásti vynahradil jejich soused‚ záliv Chaman — kit. Skrývá se pod obrovským strmým skalním obloukem pod nímž jsme nalezli to nejvelkolepější echo. Jako magnetofon neobyčejně čistě a jasně, s několikavteřinovým zpožděním vrací celá dlouhá slova.

Objevili jsme ledovec

Mé turistické cesty kolem Bajkalu se střídají s pracovními expedicemi. Jedna z nich, v létě 1975, nám přinesla nečekané překvapení.

Cílem naší výpravy byl jeden z bodů výstavby Bajkalsko amurské magistrály‚ místo výstavby sedmikilometrového železničního tunelu jižně od údolí Davan. Cestou jsme potkávali fantastické scenérie, mimo jiné obrovské vodopády.

Obrázok blogu

 Pozdrav živlům

 Konečně jsme stanuli pod horou Českého, východiskem naší další cesty, naši výpravu naplno zaujal obrovský vodopád.  

Obrázok blogu

 Vodopád pod horou Čerského

Naše horolezecká trojice se chystala vystoupit na vrcholek hory‚ aby pořídila několik snímků reliéfu okolí‚ když jsme - celkem mimochodem a bez překvapení - zaznamenali‚ že asi stojíme poblíže ledovce. Vlastně nás to‚ neodborníky‚ nijak zvláště nepřekvapilo proč by nad Bajkalem nemohl být ledovec ? Pro pořádek jsme udělali několik snímků‚ popsali okolí a vrátili do Irkutska.

Obrázok blogu

 Ledovec nad Bajkalem

Naše snímky vyvolali vzrušení. Ledovec na zeměpisná šířce Moskvy ve výšce jen asi 2000 metrů ještě nebyl zaznamenán. Někteří souhlasili‚ jiní to pošetilé tvrzení popírali…

O rok jsme výpravu zopakovali. Oddíl se doplnil o odborníka hydrologa‚ připojili se termotechnici a mechanici schopní vysvětlit zákonitosti vzniku ledovce, ukáže-li se‚ že to ledovec doopravdy je.  Výprava se teoreticky připravila a váha batohů narostla o nezbytnou literaturu.

Po dvoudenním putování terénem už celkem známým jsme konečně stanuli na místě. Už první pohled odborníků potvrdil naši domněnku: našli jsme klasický ledovec . Ukázali nám oblast jeho napájení i rozrušování, popsali kamenné boky morén‚ brázdy prořezané proudy tající vody. Hrubé proměření ukázalo jeho rozměry: délka i šířka zhruba kilometr‚ tloušťka několik desítek metrů. A v dolině naproti ledovci další překvapení dostupné jen odborníkům: další obrovský sněhem pokrytý útvar, ledovec údolného typu.

Pochůzky kolem Bajkalu jsou bohaté na překvapení. Ledovec vzrušil, neodborníky i specialisty však jednoznačně upoutal další jedinečný útvar‚ který zpestřil naši cestu: obrovský sněžný most přes řeku Verchnaja Ireľ‚ který působivým obloukem překlenul divokou říčku.  

Obrázok blogu

 Sněžný most nad říčkou

Při pohledu shora má tvar obrovského ptáka s rozevřenými křídly‚ jejichž rozmach je několik desítek metrů.  Síla oblouku ještě stále - koncem července - asi pět metrů. Asi obrovská lavina‚ která tu v zimě spadla‚ pod níž říčka prorazila své koryto. Její křišťalová  voda tu doplňuje nevšední harmonii přírody.

Zimní přechody přes Bajkal

Skoro vám závidím Sašo ty nevšední zážitky a chápu‚ rozumím‚ proč vás Bajkal tolik zaujal. Poskytuje tisíce příležitostí k nezapomenutelné‚ vzrušující práci‚ i neopakovatelnou‚ byť náročnou rekreac . Přiznávám však‚ že ze všech vašich vyprávění mne nejvíce zaujaly zimní přechody přes zamrzlý Bajkal.  Víte ještě jak to začalo ?

Po prvé byla tato ledová turistická cesta prošlapána teprve asi roku 1963. Nevelká skupinka pracovníků našeho ústavu (poznámka: Sibiřského energetického ústavu, Irkutsk) si to namířila přes led. Od té doby se zimní přechody přes Bajkal staly tradicí. V březnu – dubnu se přes jezero vydává až 4-5 skupin a počty účastníků jsou stále větší. Osobně jsem tuto ledovou pouť překonal asi dvanáctkrát‚ několik výprav jsem osobně vedl.

Pochod začíná v noci. Na některé železniční stanici ne břehu Bajkalu se scházíme kolem půlnoci a skupinka „ledochodců“ se vydává na cestu asi ve 3/4 4. V této době už zima přece není tak krutá, jen mimus 15 až 20 stupňů. Až na ten vítr. Seveřané namísto stupňů Celsia krutost zimy vyjadřují: teplota mínus dvakrát rychlost větru. Takže kolem šesté ráno‚ těsně před východem slunce‚ kdy je teplota už jen mínus patnáct‚ ale vítr dosahuje 10 metrů za sekundu‚ krutost zimy vydá za třicet pět pod nulou.

Obrázok blogu

 Přechod přes zamrzlý Bajkal - zátarasy

Podmínky přechodu se samozřejmě pochod od pochodu mění. Jednou jdeme za přímé viditelnosti,  jindy v husté mlze podle kompasu‚ někdy i za bezvětří‚ jindy ve sněhové metelici. Před větrem není kam se schovat‚ snad jen za přítele‚ nebo během krátké zastávky zalehnout za batoh. I stav ledu bývá velmi rozdílný. Nejkrásnější je rovný čistý led, sypký sníh se na povrchu často celou zimu neudrží. Má tisíce trhlin‚ uvázly v něm miliony drobných i větších bublin. V paprscích slunce ten křišťálový svět hraje barvami duhy. Jindy je povrch pokrytý sněhovými nebo ledovými zátarasy‚ tu a tam se najde i živá nezacelená trhlina ‚ která se však dá obvykle snadno překonat, obejít.  

Obrázok blogu

 Led nad zamrzlým jezerem

Pocit je úžasný‚ jedinečný, místy až strašidelný, pod námi je jeden a půl kilometru vody a sílu ledu necítíš, jen odhaduješ. Co kdyby právě tady vyvěraly hluboké termální prameny, které místy led rozrušují… Kolem šesté ranní je pětiminutový odpočinek‚ skupina se posílí čajem z termosek. V poledne je přestávka delší. Menu je prosté‚ teplá hovězí polévka a „butěrbrody“ - chlebíčky. Uprostřed ledové plochy‚ dvacet km od břehů vzplane táborák; dřevo samozřejmě neseme v batohu‚ kde by se uprostřed jezera vzalo ?

Doba přechodu se mění od 9 do 15 hodin a závisí na stavu ledu i klimatických podmínkách. I v tomto směru do příprav zapojujeme vědu. Limnologický ústav v Listvjance, který bývá cílem nebo východiskem cesty pohotově poskytuje užitečnou předpověď. Přechody přes Bajkal jsou stále oblíbenější a stalo se, že jsem ledovou cestou pře jezero doprovodil skupinu 140 „bajkalochodců“.  

Obrázok blogu

Vecer nad jezerem

Lákala mě představa, že se jednou zimního přechodu Bajkalu zúčastním, nenašel jsem čas, síly ani odvahu. A tak mi tuto lákavou atrakci připomínají jen staré dopisy a fotografie. Mají své osudy, někdy se dlouhé roky i desetiletí schovávají, aby se najednou – hledáš-li něco zcela jiného – vynořily a připomenuly dávné události, lásky, touhy,  příběhy.

Imrich Lencz

Imrich Lencz

Bloger 
  • Počet článkov:  15
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Mladé roky som prežil na Slovensku, aspoň takto sa chcem po skoro 60 rokoch vracať do miest a k udalostiam, ktoré ma sčasti formovali, pokračovať potulkami životom. A keďže celý môj život bol spojený s energetikou, dovolím si niečo poznámok i z tejto oblasti. Zoznam autorových rubrík:  SúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu